Published On: Po, Kvě 16th, 2016

Tenkrát před půl stoletím bojoval Izrael s teroristy a měli jsme ho za militantní stát, dnes máme Evropu v kleštích neodhadnutelných běženců a jen krčíme bezradně rameny, že už je pozdě bycha honit…

Share This
Tags

Je to symbolická souhra náhod, nebo jen židovská prozíravost a oko na zločince? Právě jsem znovu potkal v ostravském nákupním centru ozbrojené vojáky a policistu. A v nádraží to samé… Kdysi by mě to zarazilo, teď už vím, že dávné varování Izraelců před uprchlíky mělo svoji opodstatněnou váhu; věděli, že tak jednou dopadneme, když si nedáme majzla…

Dne 15. května 1947 byl v New Yorku ustaven zvláštní výbor pro Palestinu, známý pod zkratkou UNSCOP (United Nations Special Committee on Palestine), a 29. listopadu 1947 rozhodla OSN v rezoluci č. 181 o rozdělení Palestiny na arabský a židovský stát. Dne 14. května 1948 si Židé na základě rezoluce Valného shromáždění OSN skutečně založili stát Izrael… Tzv. lokální Arabové, co si říkají Palestinci, však odmítli mít jen „malou“ Palestinu, když chtěli pouze Velkou Palestinu a odmítli být sousedy Izraele, který se rozhodli spláchnout moře… http://www.rukojmi.cz/clanky/1408-proc-se-dnes-stydim-ze-jsem-kdysi-zesmesnoval-izraelsky-boj-proti-terorismu-ktery-zacal-o-70-let-driv-nez-kdyz-ho-halasne-vyhlasily-usa-az-po-11-zari-2001

„Založení státu Izrael bylo schváleno a brzy poté, už 15. prosince 1947, 2. Tevet 5708, kdy ještě stát Izrael zatím ani neexistoval, obklíčila Arabská legie Jeruzalém a izolovala jeho 100 tisíc židovských obyvatel od zbytku židovského osídlení. V březnu 1948 bylo město zcela odříznuto a v květnu Transjordánsko zaútočilo a okupovalo východní část Jeruzaléma. Poprvé v historii došlo k rozdělení města a tisíce Židů, dřív než tak učinili „Palestinci“, musely uprchnout ze svých domovů…“ vzpomíná Bobby David, který se z Ostravy vystěhoval do Palestiny už v roce 1946. „Arabové zničili všech 58 synagog v Židovské čtvrti a židovské náhrobní kameny z Olivové hory používali na stavbu silnic a latrín. Západní zeď (Zeď nářků) byla Židům nepřístupná, navzdory smlouvě o příměří, která zaručovala svobodu přístupu ke svatým místům…“

„Padne-li Izrael, padneme s ním my všichni“, napsal před lety pro víkendové londýnské Times bývalý španělský premiér Jose Maria Aznar. „Opouštěním Izraele ukazujeme, jak hluboko jsme klesli. Nezapomínejme, že Izrael je v celém regionu nejlepším přítelem Západu…“ Bral jsem je však na lehkou váhu a nejen já, hlavně v Bruselu, kde přišli naopak s projektem EUROMED… Barroso chce 80 milionů muslimů; Le Penová už raději ani jednoho…

„Proč pomáhat Izraelcům“. Takový byl název článku, který vyšel 10. května 2008 v příloze deníku Lidové noviny. Jeho autorem byl novinář a „historik“ Petr Zídek. Psal na téma, co by bylo, kdyby Češi před dvaašedesáti roky nevyzbrojili Izrael…? 

“Militantní sionisté by opustili Palestinu a ostatní Židé by v poklidu žili ve státě s islámskou většinou tak jako celá staletí předtím. Nedošlo by k dalším třem velkým válkám, statisíce Palestinců by nepřišly o domov a neživořily po generace v uprchlických táborech. Terorismus by zůstal okrajovým jevem a arabské země by určitě nehledaly tak intenzivně podporu v Moskvě. Na Blízkém východě by nevznikl neuralgický bod mezinárodní politiky.“ https://www.youtube.com/watch?v=WAwQlmq68QU

Velmi komická slova, jejich autor asi nezažívá momentální běženeckou invazi, o níž se už ví, že jde jen o komplot západních zemí s tisíci pašeráky, kteří vydělávají na obchodu s lidmi nekřesťanské miliony, byť jde také o křesťany, třebaže jen v zanedbatelné enklávě proti většině uprchlických muslimů. V podstatě se v Evropě odehrává nyní to, co v Izraeli před více než půl stoletím. Na počátku byla opět OSN, jejíž rozhodnutí nebral nikdo vážně. Zvláště když se násilí odehrávalo ještě před vytvořením státu Izrael.

Kdypak dle pana Zídka „Češi svými zbraněmi rozhodli, že sionističtí Židé neopustili Palestinu“? Připomenu mu, kdy Češi dodali první zbraně Izraele až v roce 1948. A kdy přepadli Izrael lokální Arabové, co si říkali Palestinci? Už 29. listopadu 1947… Tedy rok předtím, než Češi začali pomáhat Izraeli, jak píše Petr Zídek, tedy je pár stovek dnů ve skluzu se svými fakty i se lží místo pravdy.Palestina a Izrael…

article_photo

Spokojení izraelští Arabové v Tel Avivu…

Zbrojní pomoc židovské domovině začala na podzim roku 1947, kdy první izraelský velvyslanec v Praze Ehud Avriel uzavřel se souhlasem Stalina dohodu o koupi ručnic ze Zbrojovky Brno. A poté byly nasmlouvány další zakázky. V Žatci se nakládala výzbroj, výstroj, munice, pumy a dokonce i rozmontované letouny jako třeba Avie S199. První dodávky zbraní dorazily až v noci z 1. na 2. dubna 1948 na letiště Beit Darass v nákladním DC-4. Jednalo se o 200 pušek, 40 kulometů a 150 tisíc nábojů. Další zásilka připlula o den později po moři v jugoslávské lodi do Tel Avivu. Islám; stadiony jen pro muže; nápisy: muslims only, for non muslims

“Tenkrát se mluvilo celkově o 6 000 puškách, 300 kulometech, dvou milionech nábojů a 600 samopalech. Nejdůležitější ze všeho ale bylo 74 trofejních Messerschmittů a letounů Spitfire. Tyto letouny změnily výsledek války,” vzpomíná Chanan Bachrich, letecký mechanik z Tel Avivu. “Pak skoro každý druhý den přistávalo v Izraeli nějaké letadlo z ČSR; třicet trofejních messerschmittů, třicet spitfirů a devět mosquitů. Pořád to však byl skoro nic ve srovnáním se zbraněmi Arabů, jež jim zbyly po odcházejících britských vojácích…”

article_photo

Suma sumárum; co bylo dřív; slepice nebo vejce? Floskule vhodná pro demagogy. A námět pro pana Zídka na další článek; nebylo by v tom případě nejlepší, aby byl už v květnu 1948 uznán Izrael Ligou arabských zemí a nebylo by třeba ani československých zbraní pro válku o Jeruzalém.

Vraťme se teď k atmosféře po hlasování v OSN, kdy se v Tel Avivu, Jeruzalémě i Haifě, také v kibucech a mošavech slavilo. Generál Moše Dajan tento den popsal velmi emotivně, oslavoval ho v kibucu Deganja, kde se 4. května 1915 narodil jako jeho první dítě. Citace z Gilbertových “Dějin Izraele”: “Byli jsme toho večera šťastní, tančili jsme a naše srdce byla vděčná všem národům, jejichž představitelé hlasovali pro rezoluci. Slyšeli jsme, jak židovské domovině přející mnohé státy OSN pronášejí to magické slovo “yes”, když jsme poslouchali jejich hlasy na rádiových vlnách ve vzdálenosti tisíce kilometrů… Tančili jsme – ale věděli, že před námi leží bitevní pole…”

Jeho dcera Jaël později napsala: “Otcovy silné ruce mě zvedly z postele a probudily mě. Napůl jsem chápala, co se stalo, vzrušení bylo nakažlivé. Spěchali jsme do společenského sálu uprostřed naší osady Deganja. Všichni tam byli, mladí i staří, tančili při hudbě, objímali se, líbali a plakali radostí, veselí trvalo až do rána, dokud nenastal čas podojit krávy…”

Všemu tomu předcházela důležitá jednání. Už od zavedení britského mandátu nad Palestinou v roce 1946 se stává Golda Mabovyčová-Meirová ředitelkou politického oddělení Židovské agentury, která ji vyslala 10. května 1948 jako svoji nejlepší vyjednávačku na druhou tajnou misi k zajordánskému králi Abdulláhovi, aby s ním projednala hranice budoucího státu Izrael. Ne nadarmo se říkalo, že Meirová je jediný chlap v izraelské vládě…

Její vzpomínky na tuto veledůležitou cestu: …“Měla jsem cestovat v tradičních tmavých a širokých šatech arabské ženy. Arabské šaty a závoje již byly objednány. Nemluvila jsem skoro vůbec arabsky, ale bylo nanejvýš nepravděpodobné, že by mě jako muslimovu manželku, doprovázející manžela, mohl kdokoli vyzvat, abych cokoli řekla… mým průvodcem a fiktivním manželem byl Ezry Danina, arabský expert Židovské agentury. Třikrát jsme měnili auto, abychom si byli jistí, že nás nikdo nesleduje… Muž, který nás měl přivést k Abdulláhovi, byl jeden z jeho nejdůvěryhodnějších druhů, beduín, jehož král adoptoval a vychoval od dětství… Svým vozem, s okny pokrytými těžkou černou látkou, nás odvezl do svého domu, v němž jsme čekali na Abdulláha…“ vypráví Golda Meirová.

„Potom do pokoje vstoupil. Byl bledý a zdálo se, že je pod velkým tlakem. Byl malý, velmi vyrovnaný muž s velkým šarmem. Zeptala jsem se ho, jestli dodrží slib, co mi dal při našem prvním setkání. Že vždycky zůstane našim přítelem a nepřipojí se k žádnému arabskému útoku vůči nám. Koneckonců, řekl, máme přece společného nepřítele, jeruzalémského muftího Hádždže Amína al-Husajního, Hitlerova spojence… Pak ale obrátil. “Když jsem ten slib dával, domníval jsem se, že řídím svůj vlastní osud… Dřív jsem byl sám, ale dnes jsem “jedním z pěti”. Řekl a myslel tím Egypt, Sýrii, Libanon a Irák…“

“Proč tolik spěcháte s vyhlášením svého státu?” zeptal se mě. “Nač ten shon? Jste tak netrpěliví!” Snažila jsem se mu vysvětlit, že národu, který čekal už 2000 let, se nedá vyčítat, že “spěchá”… Na odmítnutí jeho podpory vzniku Izraele jsem mu řekla: Jestli nám nemůžete poskytnout víc, než jste právě udělal, pak bude válka a my ji vyhrajeme. Ale možná se setkáme znovu – po válce, ale to už bude existovat židovský stát…”

Vraťme se však pár desetiletí zpět; na počátku novodobého Izraele byla totiž tzv. Balfourova deklarace, vlastně to byl pouhý dopis z 2. listopadu 1917, který však jeho adresát Lord Rothschild po obdržení pohotově zveřejnil v jednom z deníků a možná neuvážený slib se změnil v zásadní dokument, jenž v překladu zněl:

Arthur James Balfour (foto: George Grantham Bain)

Ministerstvo zahraničí
2. listopadu 1917

Drahý lorde Rothschilde,

S velkou radostí Vám zasílám jménem vlády Jeho Veličenstva, následující prohlášení sympatií k židovským sionistickým aspiracím, které bylo předloženo kabinetu a jím schváleno.

„Vláda Jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národního domova pro židovský lid v Palestině a použije svého nejlepšího přičinění, aby usnadnila dosažení tohoto cíle, při čemž se jasně rozumí, že nebude učiněno ničeho, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva existujících nežidovských společenství v Palestině, či práva a politický statut Židů v jakékoliv jiné zemi.“

Byl bych vděčen, kdybyste mohl předat toto prohlášení na vědomí Sionistické federaci.

Upřímně Váš
Artur James Balfour

Napjatá atmosféra toho dramatického dne, kdy Organizace spojených národů měla na programu hlasování o vzniku státu Izrael a tím rozdělení Palestiny, by se dala krájet. Arabští i židovští obyvatelé bedlivě sledovali rozhlasové vysílání. Byly to přímé přenosy z jednacího sálu v budově OSN. Nervozita vrcholila, každý věděl, že rezoluce musí být přijata dvoutřetinovou většinou hlasujících delegátů. A jak mělo vypadat území židovského státu, který tvořil asi setinu území celého arabského světa…? Nic moc, spíš nic, než moc, ale Židé měli konečně znovu své území z dob Izraelského království a Judeje. Na západě, na pobřeží Středozemního moře, to byla bahnitá nížina Sharon, na jihu kamenitá poušť Negev a na severu Galilea, rámovaná neplodnými Golanskými výšinami. Jeruzalém měl být otevřeným městem pro Araby i Židy pod dozorem OSN…

„Hlasování předcházela zdivočelá protižidovská kampaň ze strany Arabů. Nejvíc nenávistné bylo Rádio Damašek, které tvrdilo, že vyhlazovací tábory Židů v Evropě vůbec neexistovaly. Všechno měl být pouze náramně vymyšlený a mazaný plán sionistických satanů, aby na svoji stranu přilákaly sympatie světa, který jim tak povolí židovskou invazi do arabské Palestiny,” nastiňoval mi pamětník Bobby David z Tel Avivu atmosféru těsně před vyhlášením státu Izrael.

A potom už Jeruzalém, Haifa, Tel Aviv a hlavně kibucy, vystavěné poblíž arabských vesnic, ztichly. Každý počítal na dálku hlasy v New Yorku. Napřed zabouřily palestinské kavárny, kde se kolem radiopřijímačů tísnily stovky Arabů, zuřivě bafajících z vodních dýmek. První hlas byl pro ně; bratrský Afghánistán byl proti vzniku Izraele. Pak se jásání v arabských krčmách změnilo v řev nadávek.

Jedna země za druhou byly pro Izrael, počínaje Austrálií, Belgií, Bolívií, Běloruskem a Brazílií, přes Československo, Dánsko a Dominikánskou republiku, Kostariku, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Panamu a konče Polskem, Ukrajinou, Jihoafrickou Unií, SSSR a USA. Hlasování se zdržela Velká Británie a Jugoslávie. Proti byly kromě Jordánska a dalších arabských zemí také Sýrie, Egypt, Jemen, Irák a Turecko. Třiatřicet delegátů bylo pro židovský stát, třináct proti a deset se hlasování zdrželo. Thajsko se hlasování nezúčastnilo… Rozdělení Palestiny na arabský stát a židovskou domovinu se stalo skutečností, která však okamžitě poté vyvolalo protižidovský odpor…

Dne 14. května 1948 si Židé tedy založili stát Izrael a 20. července 1951 byl na Chrámové hoře, původně židovském kopci Moria, zavražděn jordánský král Abdulláh I. poté, co dokončil modlitbu v mešitě Al-Aksá. Jeho vrah, Mustafa Šukrí Ušo, Palestinec spřízněný s rodinným klanem Husejní (do něhož patřil zmiňovaný muftí a Hitlerův příznivec Hadž Amin al-Husejní) ho zastřelil, protože chtěl údajně uzavřít separátní mír s Izraelem. Přece jen se vědělo, že jednal s Goldou Meirovou. Jeho syna, nastávajícího krále Jordánska Husajna, zachránila šerpa a zlatá medaile na hrudi, která zachytila vražednou kulku. Na počest své záchrany věnoval 8,2 milionu dolarů, aby mohl financovat přes 80 kilogramů ryzího zlata na pokrytí kopule Omarovy mešity…

Rok 2003 – premiér Izraele Ariel Šaron…

“Poté se Golda Meirová stala signatářkou prohlášení nezávislosti Izraele a stává se na velmi krátkou dobu první velvyslankyní židovského státu v Sovětském svazu. Následujícího roku byla zvolena za Stranu práce do Knessetu a za vlády prvního izraelského ministerského předsedy Davida Ben-Guriona postoupila na post ministryně práce a posléze, od roku 1950, ministryně zahraničí. V letech 1953–1966 byla velvyslankyní Izraele v OSN, kde zejména v roce 1956, po preventivní vojenské akci Izraele proti Egyptu a po vypuknutí suezské krize, jen velmi těžko obhajovala práva izraelského lidu na sebeurčení a na samostatný, suverénní stát…” řekl mi po mé akreditaci na mimořádné izraelské volby v roce 2003 David Sarenga, bývalý tiskový mluvčí ministra zahraničí Benjamina Netanjahua, poté konsul velvyslanectví Izraele při OSN v New Yorku.

Pokud mluvíme o Palestincích, tak musíme zmínit, že Pelištejci byli jako nesemitský kmen potomky Pelasgerů, bílého kmene Indogermánů, jako např. Albánci. Takže žádní semité. Uznávaný výklad názvu Pelištejců se odvozuje od slova falasa, což znamená „vystěhovalec“, či „přistěhovalec“. Jde o cizí kmen, který byl vyhnán z Egypta faraónem Ramsesem III. v roce 1176 př. n. l. Původně však žili na ostrově Kaftor, dnes Kréta. Teprve až kolem roku 1200 př. n. l. se usadili v oblasti dnešním Pásmu Gaza. Takže, žádná města a kultura už před 6000 lety. Palestina je virtuální název jako byl Protektorát Böhmen und Mähren

Ředitelem konference byl Munter Isaa, jehož vyřčené nesmysly stojí za pozornost jako tragikomické anekdoty: „Stále existuje problém 5 milionů uprchlíků, z nichž 1,8 milionu dosud žije v gazanských táborech. Stavba bezpečnostní zdi je nezákonná a výstavba bytů v Judeji a Samaří je hlavní překážkou míru. Izraelská okupace je nejdelší okupací v moderní historii…“

A skutečná fakta? Uprchlíků bylo „jen“ přes 700 tisíc, což je podstatný rozdíl od uváděných pěti milionů, a to, že existují uprchlické tábory v Pásmu Gaza je pouze proto, že Liga arabských zemí zakazuje jejich usídlení ve svých zemích, kromě Egypta a Jordánska, aby tím nepřišla o silnou kartu v boji proti Izraeli. Z Izraele prostě odešli ti, kdož odmítali přiznat židovskému státu jeho nezávislost a měli jedinou myšlenku – zničit Izrael. Ostatní mohli zůstat a dnes se mají jako jiní arabští Izraelci, co si žijí mnohem líp, než jejich soukmenovci v okolních zemích.

Bohaté arabské země, Saúdská Arábie, Sjednocené arabské emiráty, Kuvajt, Katar či Írán a další raději staví za biliony mrakodrapy v Rijádu, Abu Dabi či Dubaji, aby využily svých zisků z těžby a prodeje ropy. Kdyby věnovaly pouhý jeden výnos ze svých mnohamilionových denních těžeb a prodejů ropy, mohly by uprchlické rodiny z Potěmkinových vesnic v Pásmu Gazy žít v haciendách a blahobytu. Také tato možnost je nepřípustná. „Uprchlíci“ musí rovněž po osmašedesáti letech neustále provokovat…

Ve vojenském tisku BAMACHANE (V táboře) z dávných let “šestidenní války” byly dva rozhovory. Na titulní straně s generálem a ministrem obrany Izraele Moše Dajanem a uvnitř listu článek “DUBCEK be CAHAL” – “Dubček v izraelské armádě” s vojínem ze Západního břehu Jordánu a mým přítelem Tomi Shvedem, který se před mnoha roky vystěhoval do židovského státu ze Slovenska. Zatímco generál se snažil uklidnit vášně mezi Židy a muslimy, když tvrdil, že jediné východisko je nabídnout jim vstřícnost a porozumění, vojín, na něhož zbylo pouze místo uvnitř média, měl jiný názor.

“Arabové jsou naprosto nevyzpytatelní; každé gesto dobré vůle, naši snahu o mír a přerušení nesmyslné války, považují za naši zbabělost, strach a poníženost. Když vystěhujeme své osady v Pásmu Gazy nebo v Samaří, neberou to jako naši snahu o mír, ale oslavují to jako své vítězství nad strachem podělanými Izraelci…”

Když před třiceti roky začali Izraelci stavět bezpečnostní zeď jako ochranu před teroristickými útoky Palestinců, OSN bouřila, jak je to proti lidským právům. A ejhle, čas oponou trhnul a máme zde rok 2016 a s ním stovky kilometrů čerstvých plotů z ostnatých drátů a zdí jako ochranu před agresivními novodobými běženci… Je to přes deset roků, co zásluhou této zdi nebyl spáchán v Izraeli jediný sebevražedný atentát…

A teprve nedávno uznal palestinský šéf Abbás obrovskou chybu, možná by o tom mohl napsat panu Žídkovi, když řekl: „Dva roky po druhé světové válce udělal Arabský svět velkou chybu, když odmítl plán OSN na rozdělení tehdejší mandátní Palestiny na židovský a palestinský stát,“ řekl v rozhovoru pro izraelskou televizi. Nabídku Organizace spojených národů měli podle Abbáse Arabové v roce 1947 přijmout. Když o rok později vznikl Izrael, následovala arabská prohra ve válce s novým státem. “Byla to naše chyba, chyba všech Arabů. Ale trestají (Izraelci) nás za to skoro sedm desítek let…” dodal.

Inu, je to už osmašedesát roků, co mají Židé znovu svůj stát, ovšem lokální Arabové, co si říkají Palestinci, s vytvořením toho svého státu pořád váhají; až prý spláchnou Izraelce do moře. Zapomněli, že platí rčení: Jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá…? V současnosti je navíc zastínily miliony běženců z Afriky a Blízkého východu, občas se mezi nimi v Evropě objeví též nějaký Palestinec, ovšem v roli pro ně typické – jako terorista…

Snímky Břetislav Olšer (8)

V islamistické propagandě jasně platí zvrhlé heslo: Žádné mrtvé děcko nesmí přijít nazmar

Click here: Israel

http://www.youtube.com/watch?v=QxaDmAyt84g&feature=player_embedded

http://www.youtube.com/watch?v=70Oqo_wmuGo&feature=channel

http://vit.blog.idnes.cz/c/381130/Kde-se-vzali-Palestinci.html

http://www.youtube.com/embed/RtgbvotqVFE?rel=0

John Kerry–profesionální “kazisvět”; na co sáhne, z toho je fiasko

Kdyby šlo o muslimy, napsal bych: Dva kohouti na jednom smetišti…

Islám není mírumilovný a říkejte mi stokrát, že jsem islamofob…

http://www.youtube.com/watch?v=o37GHxeRqGA&feature=player_embedded

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)

Comments

comments

About the Author

- - Freelancer webdesigner Občanská aktivistka, koordinátorka Novinářka vyjadřující se k aktuálnímu dění, problémům u nás i ve světě. Najdete zde její články, zamyšlení a komentáře